Ahojik lidičky,tak tu došlo k menší změně,jak jste si všimli,čili poprosím mrkněte se do infa,aby jste nedostali šok,že jsem s blogem flákla :D
Vaše Monyta

Krátký druhý život Bree Tanner - kapitola 23

7. srpna 2011 v 10:00 | Monyta |  Krátký druhý život Bree Tanner

Upír s rusými vlasy mě probodl divokým varovným pohledem a mně bylo jasné, že umřu, pokud se o něco pokusím, ale žhavá bolest v hrdle mě ujišťovala, že umřu, i když se o to nepokusím. Bolelo to tak strašně, že jsem zoufale vykřikla.Jasper na mě zavrčel a já se pokoušela zůstat nehybně sedět, ale její vůně byla jako obří ruka, která mě zvedala ze země. Nikdy, když jsem vyrazila na lov, jsem se nesnažila držet zpátky. Zaryla jsem prsty do hlíny a hledala něco, čeho bych se mohla chytit, ale nic jsem nenašla. Jasper se přikrčil, a přestože jsem věděla, že mě od smrti nedělí ani dvě vteřiny, nedokázala jsem své žíznivé myšlenky potlačit.Vtom se objevil Carlisle a položil dlaň na Jasperovu paži. Hleděl na mě vlídnýma, laskavýma očima. "Rozmyslela sis to, maličká?" zeptal se mě. "Nechceme tě zničit, ale uděláme to, jestli se nedokážeš ovládnout.""Jak to můžete vydržet?" vyjekla jsem. Skoro jsem škemrala. Copak on necítil ten žár? "Já ji chci." Zírala jsem na ni, zoufale si přála, aby vzdálenosti mezi námi zmizela. Mé prsty marně hrabaly v kamenité půdě."Musíš to vydržet," pravil vážně Carlisle. "Musíš cvičit sebeovládání. Dá se to naučit, a teď je to jediná věc, která tě zachrání."

Pokud bylo mou jedinou nadějí na přežití chovat se k té lidské dívce stejně jako tihle zvláštní upíři, pak jsem byla odsouzená k záhubě. Ten žár jsem nemohla vydržet. A navíc jsem váhala, jestli vůbec mám chuť přežít. Nechtěla jsem umřít, nechtěla jsem cítit bolest, ale k čemu by to bylo? Všichni ostatní byli mrtví. Diego byl mrtvý už dávno.Jeho jméno jsem měla na jazyku. Málem jsem ho zašeptala nahlas. Místo toho jsem raději popadla hlavu do dlaní a zkoušela myslet na něco, co nebolelo. Ne na tu holku, ani na Diega. Moc mi to nešlo."Neměli bychom jít někam od ní?" zašeptala nervózně dívka a přerušila mé soustředění. Šlehla jsem po ní očima. Kůži měla tenkou a hebkou. Viděla jsem, jak jí v krčních tepnách pulzuje krev."Musíme zůstat tady," řekl upír, ke kterému se tiskla. "Právě teď přicházejí na severní konec mýtiny."

Přicházejí? Zahleděla jsem se k severu, ale nebylo tam nic než kouř. Měl na mysli Rileyho a mou stvořitelku?Projela mnou nová, chvějivá vlna hrůzy následovaná krátkým záškubem naděje. Riley a ona se v žádném případě nemohli postavit těmhle upírům, kteří zabili tolik našich. Dokonce i když ti vyjící odešli, Jasper vypadal dost silný na to, aby si s těmi dvěma poradil.

Nebo mínil ty tajemné Volturiovy?Vítr mi znovu vmetl dívčinu vůni do tváře a mé myšlenky se roztříštily. Žíznivě jsem na ni pohlédla.Dívka si toho všimla, ale tvářila se úplně jinak, než by měla. Přestože jsem ohrnovala rty a cenila zuby, přestože jsem se třásla úsilím, abych po ní neskočila, ona nevypadala ani v nejmenším vyděšená. Spíš mi připadala fascinovaná. Jako by se mnou chtěla mluvit - jak by se mi chystala položit nějakou otázku, na kterou chtěla znát odpověď.Pak Carlisle a Jasper odstoupili od ohně - a také ode mě - a zařadili se k ostatním a k dívce. Upřeně hleděli do mlhy, takže ať se báli čehokoli, bylo to blíž ke mně než k nim. Navzdory blízkosti smrtících plamenů jsem se schoulila do kouře. Napadlo mě, že bych se teď mohla pokusit utéct. Byli dostatečně nepozorní, abych jim unikla? Kam bych šla? Za Fredem? Nebo sama vlastní cestou? Najít Rileyho a donutit ho pykat za to, co provedl Diegovi?

Zaváhala jsem, okouzlená posledním nápadem, takže vhodná chvilka pominula. Ze severu jsem zaslechla pohyb a zůstala jsem uvězněná mezi žlutookými a tím, co přicházelo.

"Hmm," ozval se z dýmu mrtvý hlas.Stačila jediná slabika, abych přesně poznala, o koho se jedná, a kdybych nebyla strnulá jako solný sloup, vystřelila bych odtamtud jako blesk .

Temné pláště.

Co to mělo znamenat? Chystala se nová bitva?

Věděla jsem, že tihle upíři v temných pláštích po mé stvořitelce požadovali ve válce proti žlutookým vítězství. Má stvořitelka zjevně selhala. Znamenalo to, že ji zabijí? Nebo místo toho zabijí Carlislea, Esmé a ostatní upíry?

Věděla jsem, které z nich bych raději viděla mrtvé, kdybych si mohla vybrat. Mí věznitelé to rozhodně nebyli.

Temné pláště propluly dýmem až ke žlutookým jako duchové. Na mě se žádný z nich ani nepodíval. Zůstala jsem dokonale nehybná.

Byli čtyři, stejně jako posledně. Žlutookých bylo sedm, ale to nedělalo žádný rozdíl. Na první pohled jsem poznala, že před upíry v temných pláštích se mají žlutoocí stejně na pozoru jako předtím Riley a moje stvořitelka. Bylo v nich mnohem víc, než jsem viděla - ale v každém případě jsem to cítila. Byli to vykonavatelé trestu, ti, kteří neprohrávají.

"Vítej, Jane," pravil žlutooký, který objímal lidskou dívku.

Znali se. Ale rusovlasého hlas nezněl přátelsky - nebyl ani slabý a chtivý se zavděčit jako Rileyho, ani vzteklý a zároveň vyděšený jako hlas mé stvořitelky. Tenhle upír mluvil prostě chladně, zdvořile, nedával najevo žádné překvapení. Byly tyhle temné pláště Volturiovi?

Malá upírka, která temné pláště vedla - asi Jane -, si pomalu prohlédla všech sedm žlutookých, lidskou dívku a konečně otočila hlavu i ke mně. Letmo jsem zahlédla její tvář. Byla mladší než já, ale také mnohem starší, řekla bych. Její oči měly sametovou barvu tmavě rudých růží. Došlo mi, že na útěk už je pozdě, a tak jsem sklonila hlavu a zakryla si ji rukama. Možná pokud jasně ukážu, že nechci bojovat, bude se ke mně Jane chovat jako Carlisle. Ale moc jsem v to nedoufala.

"Nechápu." V Janině mrtvém hlase zazněl náznak hněvu.

"Vzdala se," vysvětlil rusovlasý.

"Vzdala se?" vyštěkla Jane.

Vzhlédla jsem s patřila, jak si temné pláště vyměňují pohledy. Rusovlasý řekl, že ještě nikdy neviděl, aby se někdo vzdal. Temné pláště možná taky ne.

"Carlisle jí dal tu šanci," řekl rusovlasý.

Zdálo se, že je mluvčím žlutookých, ačkoli jsem se domnívala, že jejich vůdcem je Carlisle.

"Pro ty, kdo porušují pravidla, žádné šance neexistují," řekla Jane a její hlas zněl opět mrtvě.

Kosti jsem měla jako z ledu, ale paniku už jsem necítila. Všechno se teď zdálo tak nevyhnutelné. Carlisle Jane tiše odpověděl: "Je to ve vašich rukou. Pokud byla ochotná přestat na nás útočit, nepokládal jsem za nutné ji zničit. Nikdy ji nikdo nepoučil." Přestože mluvil neutrálně, skoro mi došlo, že mě obhajuje. Jenže, přesně jak řekl, můj osud nezáležel na něm.

"To nic nemění," řekla Jane.

"Jak si přeješ."

Jane na Carlislea hleděla s výrazem napůl zmateným, napůl zklamaným. Potřásla hlavou a tvář se jí opět změnila v nečitelnou masku. "Aro doufal, že se dostaneme dost na západ, abychom se s tebou setkali, Carlisle," řekla. "Posílá ti pozdravy."

"Ocenil bych, kdybys o ode mě taky pozdravovala," odpověděl.

Jane se usmála. "Samozřejmě." Pak znovu pohlédla na mě, s koutky úst stále pozvednutými do mírného úsměvu. "Zdá se, že jste nám tu dnes ušetřili práci.... z větší části. Jenom z profesionální zvědavosti, kolik jich bylo? Nechali za sebou v Seattlu docela slušnou spoušť."

Hovořila o práci a profesionálech. V tom případě jsem měla pravdu, její profesí bylo trestat. A pokud existovali vykonavatelé trestu, musela existovat i pravidla. Carlisle to předtím řekl, řídíme se jejich pravidly, ale také neexistuje zákon proti vytváření nových upírů, pokud je dokážeš zvládnout. Riley a má stvořitelka se příchodu těchto Volturiových obávali, ale nepřekvapil je. Znali ta pravidla a věděli, že je porušují. Proč nám to neřekli? Volturiových bylo víc než tito čtyři. Někdo jménem Aro a zřejmě i další. Muselo jich být hodně, když se jich všichni báli.

Carlisle odpověděl na Janinu otázku: "Osmnáct, včetně téhle." Ve čtveřici temných plášťů to sotva slyšitelně zašumělo.

"Osmnáct?" opakovala Jane a do hlasu jí pronikla stopa znepokojení. Naše stvořitelka jí nikdy neřekla, kolik nás stvořila. Byla Jane opravdu překvapená, nebo to jen hrála?

"Všichni čerstvě novorození," pokračoval Carlisle.

"Nebyli vytrénovaní."

Netrénovaní a bez znalostí, díky Rileymu. Už mi začínalo dávat smysl, jak na nás tihle staří upíři asi pohlíželi. Novorozená, nazval mě Jasper. Jako nějaké dítě.

"Všichni?" řekla ostře Jane. "Kdo byl potom jejich tvůrce?"

Jako kdyby se už dávno neznaly. Tahle Jane byla ještě větší lhářka než Riley a také jí to šlo mnohem líp.

"Jmenovala se Victoria," odpověděl rusovlasý.

Jak to mohl vědět, když jsem to netušila ani já? Vzpomněla jsem si, jak Riley říkal, že jeden z téhle rodiny dokáže číst myšlenky. Díky tomu všechno věděli? Nebo to byla jen další z Rileyho lží?

"Jmenovala?" zeptala se Jane.

Rusovlasý škubl hlavou k východu, jako by něco ukazoval. Vzhlédla jsem a viděla hustý nafialovělý kouř stoupající z úpatí hory.

Jmenovala. Pocítila jsem podobné potěšení, jako když jsem si představovala, jak veliký upír trhá na kousky Raoula. Jenže teď to bylo mnohem, mnohem lepší.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama