Ahojik lidičky,tak tu došlo k menší změně,jak jste si všimli,čili poprosím mrkněte se do infa,aby jste nedostali šok,že jsem s blogem flákla :D
Vaše Monyta

Věž Černé Magie – Část třetí – Drasnie –Kapitola 17

9. srpna 2011 v 10:00 | Monyta |  Belgariad 4 - Věž Černé Magie
"milá teto pol," začal garionův listna rozloučenou. "Jsem si jist, že tě to rozzlobí, ale není jiná možnost. Viděl jsem Mrinský kodex a ted' vím, co musím udělat, aby -" Zarazil se a svraštil obočí. "Jaké i se píše ve slově 'Proroctví'?' zeptal se.Belgarat mu to řekl. "Moc se nerozepisuj, Garione," poradil mu starý pán. "Ať řekneš, co chceš, nepotěšíš ji tím. Tak řekni jen to hlavní.""Nemyslíš, že bych měl vysvětlit, proč to děláme?" strachoval seGarion."Ona četla Mrinský kodex, Garione," odpověděl Belgarat. "Bude vědět, proč jsme odešli bez vysvětlení.""Opravdu rád bych napsal list i Se'Nedře," uvažoval Garion."Polgara jí řekne všechno, co bude potřebovat vědět," řekl Belgarat."Máme toho hodně na práci a nemůžeme si dovolit strávit ce­lou noc psaním dopisů.""Nikdy předtím jsem dopis nepsal," podotkl Garion. "Není to tak lehké, jak se zdá""Řekni, jen co je třeba, a přestaň," radil mu stařec. "Nelam si s tím moc hlavu."Otevřely se dveře a dovnitř opět vstoupil Silk. Byl oblečen do nepopsatelného oděvu, který nosil na cestách, a v rukou držel dva uzlíky. "Myslím, že se vám budou hodit," řekl, podávaje jeden z nich Belgaratovi a druhý Garionovi."Sehnal jsi nějaké peníze?" zeptal se ho Belgarat."Půjčil jsem si od Baraka""To mě překvapuje," odpověděl Belgarat. "Není pověstný zrovna štědrostí.""Neřekl jsem mu, že si je půjčuji," otočil se k němu s mrknutím malý muž. "Myslel jsem, že nebudu krátit náš draho­cenný čas nějakým dlouhým vysvětlováním."Belgarat zvedl jedno obočí."Pospícháme, ne?" zeptal se Silk s nevinným výrazem. "A s Barakem je to vždy na dlouhé lokte, když jde o peníze.""Ušetři mě únavných omluv," řekl mu Belgarat. Otočil se ke Garionovi. "Už to máš hotové?'"Co myslíš?" zeptal se Garion a podal mu dopis.Starý muž jej přelétl očima. "Stačí," řekl. "Teď to podepiš a položíme to někam, kde to zítra někdo určitě najde.""Zítra - ale dost pozdě," podotkl Silk. "Rád bych byl dost vzdálený od Polgařinina běsnění, až zjistí, že jsme odjeli."Garion podepsal list, složil jej a na vnější stranu napsal "Pro paní Polgaru"."Necháme to na trůnu," řekl Belgarat. "Převlékneme se a půj­deme pro meč.""Není ten meč trochu neskladný?" zeptal se Silk poté, co se Garion a Belgarat převlékli."V jednom z předpokojů je uložena jeho pochva," odvětil Bel­garat, opatrně otevíraje dveře. Rozhlížel se ztichlou chodbou. ,,Bude jej muset nést pověšený na zádech.""Ta zář na nás bude upozorňovat," řekl Silk."Orb zakryjeme," řekl Belgarat. "Pojďme."Všichni tři vyklouzli do slabě osvětlené chodby a plížili se půl­nočním tichem k trůnnímu sálu. Jednou je málem překvapil ospalý sluha kráčející ke kuchyni, ale jedna prázdná komnata jim po­sloužila jako dočasná skrýš. Pak šli dále."Je zamčeno?" zašeptal Silk, když přišli ke dveřím do Síně ri-vanského krále.Garion sáhl po veliké kruhové klice a otáčel jí tak dlouho, do­kud ztichlou chodbou nezaznělo hlasité cvaknutí záklapky. Pak na dveře zatlačil a ty se se skřípěním otevřely."Měl bys mít někoho, kdo by se o to staral," zamumlal Silk.Jakmile vstoupili do Síně, začal Aldurův Orb slabě planout."Zdá se, že tě poznal," podotkl Silk ke Garionovi.Když Garion sundal meč ze zdi, Orb zazářil a naplnil Síň ri-vanského krále svým tmavě modrým světlem. Garion se znepoko­jeně rozhlížel, plný obav, že někdo procházející kolem by zahlédl světlo a šel zjistit, co se děje. "Přestaň s tím," napomenul bez roz­myšlení kámen. S polekaným bliknutím zář Orbu zeslábla na slabé pulsující světlo a radostná píseň se ztišila v šepot.Belgarat na svého vnuka udiveně pohlédl, ale neřekl nic. Dovedl je do jednoho z předpokojů a z truhlice u zdi vytáhl dlouhou hladkou pochvu. Na opasku připevněném k pochvě bylo vidět časté používání. Starý muž jej Garionovi navlékl přes jedno rameno a hruď tak, aby pochva, k opasku připojená na dvou místech, běžela napříč jeho zády. V truhle byla také pletená trubice, která vypadala téměř jako úzká punčocha. "Tohle přetáhni přes rukojeť," nařídil Belgarat.Garion zakryl jílec svého meče, pak vzal zbraň samotnou a opatrně se ji snažil zasadit do pochvy. Bylo to náročné a ani Silk, ani Belgarat mu nenabídli pomoc. Všichni tři věděli proč. Meč ko­nečné nalezl své místo, a protože se zdál být zcela bez váhy, nebylo to příliš nepohodlné. Jen kříž meče, který byl přímo v úrovni jeho hlavy, jej při rychlejší chůzi tloukl do temene."Nepočítalo se moc s tím, že se bude nosit," řekl mu Belgarat "Musíme si s tím nějak poradit."Znovu procházeli slabě osvětlenými chodbami spícího paláce, až došli k jednomu z bočních východů. Silk vyklouzl napřed, pohybuje se bezhlučně jako kočka, a zmizel ve stínech. Belgarat s Garionem čekali. Stáli pod oknem, asi dvacet stop nad nimi, jež hledělo přímo na nádvoří. Náhle se v něm objevilo malé světýlko a zaslechli k nim směřovaná slova, pronesená jemným hlasem. "Dej ruku?" řekl."Ano," odpověděl Garion bez přemýšlení. "Všechno je úplně v pořádku. Vrať se zpátky do postele.""Belgarion," řeklo dítě s podivnou dávkou uspokojení. Pak ja­kýmsi vážnějším tónem dodalo:"Dobrou noc," a bylo pryč."Doufejme, že neběží rovnou za Polgarou," zabručel Belgarat."Myslím, že mu můžeme důvěřovat, dědečku. Věděl, že od­cházíme, a tak se chtěl jen rozloučit.""Nechtěl bys mi vysvětlit, jak to víš?",,Nevím to." Garion pokrčil rameny."Mám jen takový pocit."Silk zapískal od brány na nádvoří a Belgarat s Garionem jej následovali tichými ulicemi města.Dosud byl začátek jara a noc byla chladná. Nikoli však mrazi­vá. Ve vzduchu bylo cítit vůni luk, které se nalézaly v horách za Rivou, a kterou sem přinášel chladný vítr. Mísila se s nachem pá­lené rašeliny a slanou chutí moře. Hvězdy na nebi byly jasné a nad obzorem rostl nový měsíc. Přes hladinu Větrného moře posílal zlatou cestu. Garion pociťoval vzrušení, jaké měl vždy, když ně­kam putoval v noci. Příliš dlouho byl něčím spoutaný a každý krok, jenž jej vzdaloval od únavných dokola se opakujících úředních záležitostí a obřadů, ho naplňoval opojným pocitem plným očeká­vání."Je příjemné být zase na cestě," zamumlal Belgarat, jako by mu četl myšlenky."Je to vždycky takové?" zašeptal v odpověď Garion. "Myslím, i po všech těch rocích?""Vždycky," odpověděl Belgarat. "Proč myslíš, že dávám před­nost tuláckému životu?"Šli tmavými ulicemi dále k městské bráně a za ní přes malé odjezdové přístaviště k molům, rýsujícím se na pozadí měsíčním světlem pokropených vod přístavu.Kapitán Greldik byl trochu opilý, když přišli k jeho lodi. Starý mořeplavec přečkal zimu v bezpečí rivanského přístavu. Jeho loď byla vytažena na písek, bylo jí obroušeno dno a ucpány všechny trhliny. Hlavní stěžeň, který tak nebezpečně praskl při cestě ze Sendarie, byl vyztužen a dostal nové plachty. Potom Greldik se svou posádkou strávil většinu času popíjením. Když se probudil, byly na jeho tváři důsledky tříměsíčního nicnedělání velmi znát Zrak měl kalný a pod očima veliké černé kruhy. Jeho vousatá tvář byla opuchlá a nezdravá."Možná zítra," zabručel, když mu Belgarat pověděl o jejich naléhavé potřebě opustit ostrov. "Nebo pozítří. Myslím, že pozítří by to bylo lepší."Belgarat promluvil ostřeji."Moji námořníci se ted' vůbec nemohou chopit vesel," namítal Greldik, "Pozvracejí celou palubu a trvalo by týden, než by se ta­kový nepořádek uklidil."Belgarat mu dal jakési tvrdé ultimátum a Greldik se začal mr­zutě soukat ze své zválené pryčny. Kymácel se ke kajutám, kde spala posádka, zastavuje se vždy jen na tak dlouho, aby se mohl sí­pavě vydýchat, opřen o zábradlí. Potom sešel do podpalubí, kde za pomoci kopanců a klení probudil své muže.Měsíc byl vysoko a do svítání zbývalo jen několik málo hodin, když Greldikova loď tiše vyklouzla z přístavu přímo do vln vzdou-vajícího se Větrného moře. Když vyšlo slunce, byli již daleko na moři.Vydrželo jim krásné počasí, a i když nebyl příznivý vítr, již za dva dny vysadil Greldik Gariona, Silka a Belgarata na pusté pláži severně od ústí řeky Seliny na severozápadním pobřeží Sendarie."Nevím, jestli budu takhle pospíchat i zpátky do Rivy," řekl Belgarat Greldikovi, když vystupoval z malého člunu na písek plá­že. Podal vousatému Šerekovi malý měšec cinkajících mincí. "Jsem si jist, že si ty i tví muži najdete někde nějaké rozptýlení.""V Kamaaru je touhle dobou vždycky krásně," zasnil se Grel­dik a zamyšleně si pohazoval měšcem v pravé ruce, "a znám tam jednu vdovu, kteráje moc přátelská.""Měl bys ji poctít návštěvou," navrhl Belgarat. ,,Byl jsi nějakou tu dobu pryč a ona se bez tebe určitě cítí strašně osamělá.""Myslím, že tam pojedu," řekl Greldik a oči měl najednou úpl­ně jasné. "Šťastnou cestu." Dal povel svým mužům a ti začali ve­slovat s člunem zpět k lodi, jež stála několik stovek sáhů dál od pobřeží.,,Proč tohle všechno?" zeptal se Garion."Rád bych měl před Polgarou nějaký náskok, než Greldika zmáčkne," odpověděl starý pán. "Skutečně nechci, aby nás pro­následovala." Rozhlédl se. "Poohlédneme se po někom, kdo má člun a svezl by nás trochu proti proudu Seliny. Tam bychom měli, mít možnost koupit koně a opatřit si nějaké zásoby."Rybář, který okamžitě poznal, že obrátit loď mu přinese mno­hem větší užitek než spoléhání se na štěstí v mělčinách u severozá­padního pobřeží, souhlasil s tím, že je vezme proti proudu řeky. Ještě před západem slunce byli ve městě Selin. Strávili noc v pří­jemném hostinci a následujícího rána šli na hlavni tržiště. Silk se dal do vyjednávání koupě koní. Smlouval o každý peníz, až cenu srazil na tu snad vůbec nejnižší možnou úroveň. Až za hranici únosnosti a jejich potřeby, pomyslel si Garion. Pak koupili zásoby na cestu. Než se dopoledne přehouplo do druhé poloviny, byli již na silnici vedoucí do Darinu, vzdáleného asi čtyřicet leguí.Na polích severní Sendarie začaly rašit první výhonky a na vlhké zemi tak spočíval zelený povlak vypadající jako slabá naze­lenalá mlha, jenž ohlašoval příchod jara více než cokoli jiného. Přes blankytnou modř oblohy utíkalo několik bílých nadýchaných mraků, a ačkoli vál silný vítr, slunce už hřálo. Otevřela se před nimi cesta. Vedla přes zelenající se pole. Ač jejich pouť byla smr­telné vážná, měl Garion silné nutkaní křičet nadšením.Během dalších dvou dnů byli před Darinem. "Budeš si tu chtít vzít loď?" zeptal se Silk Belgarata, když vyjeli na kopec, na kterém byli před tolika měsíci se třemi vozy naloženými tuřínem. "Mohli bychom se dostat do Kotu během týdne."Belgarat se poškrábal ve vousech a shlížel na Šerecký záliv blyštící se v odpoledním slunci. "To si nemyslím," řekl. Ukázal na několik šereckých válečných lodí hlídkujících přesně na okraji sendarských vod."Šerekové se vždycky pohybovali kolem," odpověděl Silk. "Nemusí to mít nic společného s námi.""Polgara je velmi svéhlavá," řekl Belgarat. "Sama Rivu nemů­že opustit, dokud je tam v pohybu tolik věcí, ale může poslat lidi, kteří by nás měli najít. Raději se vyhneme možnosti jakýchkoli po­tíží. Půjdeme podél severního pobřeží, a pak nahoru přes bažiny do Boktoru."Silk mu věnoval pohled plný neskrývaného znechucení. "To bude trvat mnohem déle," namítl."Zas tak moc nespěcháme," odvětil klidně Belgarat. "Alornové začínají soustřeďovat svá vojska, ale ještě potřebují nějaký čas a teď je vhodná doba, kdy bychom mohli chytit Arenďany, jak po­stupují stejným směrem.""Co to s tím má co dělat?" zeptal se Silk."Mám pro tyhle armády plán a byl bych rád, kdyby, bude-li to možné, vyrazily předtím, než přeplujeme do Gar og Nadraku, a určitě předtím, než se dostaneme qo Mallorey. Můžeme tak využít času nutného k vyhnutí se jakékoli nepříjemnosti s lidmi, které za námi poslala Polgara.A tak objeli Darin a rozjeli se úzkou skalní stezkou, jež vedla podél útesů, do nichž narážely s duněním a pěněním veliké na kousky se tříštící vlny. V Šereckém zálivu se sbíhaly hory celé vý­chodní Sendarie. Obklopovaly celé to odpudivé pobřeží, i klikatící se, buďto strmě stoupající, nebo prudce klesající stezka byla nepří­jemná a únavná. Silk nadával po celou dobu cesty.Garion měl však jiné starosti. Rozhodnutí, které učinil po pře­čtení Mrinského kodexu, se v té chvíli zdálo jednoznačně rozum­né, ale rozum jej ted' mohl sotva utišit. Záměrně se blížil k Mallorei, aby se postavil tváří v tvář Torakovi v souboji. Přemýšlel o tom a zdálo se mu to čím dál tím šílenější. Jakou může mít jen naději porazit boha? Takto uvažoval, zatímco směřoval podél pobřeží k východu, a za chvíli byl ve stejném rozpoloženi jako Silk.Asi po týdnu putování se hory začaly snižovat a země již byla jen mírně zvlněná. Z vrcholu jednoho z posledních východních pahorků se rozhlédli a spatřili něco, co se jevilo jako holá rovná planina Byla tmavě zelená a vyhlížela velmi vlhce. "Nuže, tady je máme," upozornil Silk kysele Belgarata."Z čeho máš tak špatnou náladu?" zeptal se ho starý muž.Jeden z hlavních důvodů, proč jsem především opustil Drasnii, bylo navždy se zbavit možnosti, že bych mohl kdykoli putovat poblíž bažin," odpověděl Silk trpce. ,A ted' si ty umíníš vléci mě přes celou jejich vlhkou a páchnoucí rozlohu. Jsem tebou hořce zklamán, starý příteli, a je dost možné, že ti to nikdy neod­pustím."Garion se při pohledu na pod nimi rozprostřenou mokřinatou zemi rozmrzele mračil. "To by ještě neměla být Drasnie, ne?" ze­ptal se. "Myslel jsem, že Drasnie je dále na sever.""Je to vlastně Algarie," řekl Belgarat. "Začátek Aldurových močálů. Tam dál za ústím Aldury je drasnijská hranice. Říkají to­mu Mrinská mokřina, ale všechno je to ta samá bažina. Rozkládá se na dalších asi třiceti leguích. Až za Kotu a k ústí řeky Mriny.""Většina lidí tomu říká prostě bažiny a zůstávají při tom," po­znamenal Silk. "Většina lidi má dost rozumu na to, aby se k nim nepřibližovala," dodal pichlavě."Přestaň už s těmi lichotkami," řekl Belgarat klidně. "Podél to­hoto pobřeží žijí rybáři. Koupíme si člun."Silkovi se náhle rozzářily oči. "Můžeme se tedy vydat k po­břeží," navrhl."To by nebylo moc opatrné," nesouhlasil Belgarat. "Ne s Anhegovým loďstvem křižujícím Šerecký záliv.""Nevíš, jestli nás hledají," řekl rychle Silk."Znám Polgaru," odpověděl Belgarat."Cítím, že nám tenhle výlet bude za chvíli pěkně lézt krkem," zabručel Silk.Rybáři na bažinatém pobřeží byli podivnou směsí Algarů a Drasnijců. Měli úzké rty a nedůvěřovali cizincům. Své vesnice sta­věli na pilířích hluboko zasazených do bažinaté země a vanul zde onen nepříjemný zápach dlouho mrtvých ryb, jaký se vznášel všemi rybářskými vesnicemi, ať už na ně člověk narazil kdekoli. Trvalo nějakou dobu, než nalezli muže, který byl ochoten prodat člun, a ještě déle přesvědčit jej, že tři koně a několik stříbrných mincí k tomu je velmi dobrá cena,"Teče sem," prohlásil Silk a ukázal na malou kaluž vody, jež se tvořila na dně člunu, když odrazili od páchnoucí vesnice."Do všech člunů teče, Silku," odvětil Belgarat chladně. "Je při­rozené, že do člunů teče. Vylej to.""Stejně se to znovu naplní.""Pak to budeš muset vylít znovu. Pokus se, aby to před tebou nemělo příliš velký náskok."Kolem nich se nekonečně rozprostíraly bažiny - divočina vodních travin, bahniček a líně se pohybujících vod. Byly zde ka­nály a proudy a velmi často také malá jezírka, kde se plulo o mno­ho lehčeji. Byl večer plný vlhkosti, komárů a much. Žáby celou noc zpívaly o lásce, s opojnou vroucností pozdravujíce jaro. Byly zde malé kuňkající žabky a veliké dmoucí se žáby s dunivým hla­sem, široké jako talíř. V rybníčcích a jezírkách skákaly ryby a na bahnitých ostrůvcích měli hnízda bobři a vodní krysy.Proráželi si cestu zmateným bludištěm kanálů, které ohlašovaly ústí Aldury, a v teplém jarním počasí pokračovali severovýchodně. Za více než týden přejeli neurčitou hranici a nechali Algarii za zá­dy.Jednou vjeli do špatného kanálu a uvízli na mělčině. Byli nu­ceni vylézt, loď nadzdvihnout a vytlačit ji za velkého vypětí z bahnitého břehu. Když se opět nalodili, sedl si Silk nešťastně na boční okraj lodi a shlížel na své rozpadávající se boty, z kterých do vody ukapávalo těžké bláto. Když promluvil, dal na odiv všechno své znechucení. "Rozkošné," řekl. "Jak báječné je být zase doma, v staré milované rozbahněné Drasnii."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama